Budeme-li chtít najít ve stavbách Sokolova nějaké zajímavosti, jistě si je dokážeme najít. Některé jsou obecně známé, jiné zapomenuté nebo sporné. Dají se také najít drobné detaily, doplňující jednotvárnost a nenápadnost staveb ve městě. Za zmínku jistě stojí část činžovních domů v ulicích Karla Čapka, kde se jedná se o 5 domů postavených v jedné etapě výstavby, pravděpodobně jako první v této lokalitě, kde bytová výstavba začala na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století. A právě na těchto domech nalezneme štukové výzdoby a malby s prvky blízkými ornamentu. Jedná se o jednoduché stylizované kresby připomínající motivy lidové tvořivosti ve štítech stavení jihočeských nebo moravských vesnic.

U jednotlivých domů nalezneme nad vchodovými dveřmi štukové obdélníkové štíty šíře dveřního otvoru. Tyto štíty jsou vždy na obou vchodech domu stejné. Na přední části domu nad dveřmi mezi schodišťovými okny prvního a druhého patra další ozdobný prvek tvaru čtverce a velikosti okna. A do třetice jsou v horních rozích boků domu opět dvě čtvercové štukové výzdoby. Tato výzdoba se opakuje vždy pouze v rámci domu, každý je tedy zdoben jinak. Stejné jsou motivy nad oběma vchody, stejné jsou čtverce na přední části domu a stejné jsou rohové čtverce v bocích domů. Čtverce na přední části domu a čtverce na bocích jsou obsahově jiné. I když někdy se mohou zdát velmi podobné, a to i mezi různými domy, liší se však vždy alespoň v malých detailech.

Škoda jen, že tyto drobné detaily nebyly uplatněny i na ostatních domech stavěných v této lokalitě. V posledních letech proběhla u některých domů rekonstrukce vnějšího pláště a tyto ozdobné prvky zůstaly zachovány, pouze na domech čp.1302-1303 a čp. 1300-1301 byly boky domu zatepleny a výzdoba snad ukryta pod zateplením. Škoda, že se nenašlo pochopení a drobné finance na přenesení nebo repliku těchto estetických prvků.

Dům č.p. 1301-1302, naddveřní výzdoba, foto Petr Krása

Dům č.p. 1301-1302, přední část
domu, foto Petr Krása

Dům č.p. 1302-1303, naddveřní výzdoba, foto Petr Krása

Dům č.p. 1302-1303, přední část
domu, foto Petr Krása

Dům č.p. 1307-1308, naddveřní výzdoba, foto Petr Krása

Dům č.p. 1307-1308, boční část
domu, foto Petr Krása

Dům č.p. 1334-1335, naddveřní výzdoba, foto Petr Krása

Dům č.p. 1334-1335, přední část
domu, foto Petr Krása

Dům č.p. 1334-1335, boční část
domu, foto Petr Krása

Dům č.p. 1336-1337, naddveřní výzdoba, foto Petr Krása

Dům č.p. 1336-1337, přední část
domu, foto Petr Krása

Dům č.p. 1336-1337, boční část
domu, foto Petr Krása

Následující řádky patří sladkovodní houbě říční (Ephydatia fluviatilis, River sponge nebo Fresh water sponge), která se vyskytuje ve vodních plochách Sokolovska. Fotografie pochází ze starého zaplaveného hnědouhelného lomu Gsteinigt na hranici Sokolova a Dolního Rychnova, později používaného jako úložiště škváry.

Většina lidí si pod slovem houba představí hřib nebo dřevomorku. Ale s těmi mají živočišné houby společný jen český název. Houby, kmen Porifera, jsou vodní živočichové, převážně mořští. Pouze čeleď Desmospongiae se vyskytuje ve sladkých vodách.

Jsou jedním z prvních stupňů tělesné organizace mnohobuněčných organismů. Žijí v přisedlých koloniích a potravu získávají filtrací vody. Vakovité tělo houby má mnoho malých otvorů, jimiž je voda s potravou nasávána do trávicích kanálků a poté s nestrávenými zbytky vytlačována centrálním vyvrhovacím otvorem.

Vajíčka k oplození jsou do těla houby nasávána stejnou cestou. Vylíhnutá larva je plovoucí a vývoj dokončuje až po přichycení k podkladu. Protože houby mají ohromnou schopnost regenerace, množí se i nepohlavně pučením, případně z jakékoliv oddělené části nebo tvorbou gemulí, což jsou zapouzdřené buněčné shluky pro nepohlavní rozmnožování. Gemule u sladkovodních hub zajišťují přežití nepříznivého období (zimy) - snesou vymrznutí i vyschnutí a mohou být přenášeny např. na peří ptáků na nová stanoviště. Po skončení nepříznivého období vyroste z gemule nový jedinec.

Houba říční v mírném podnebném pásmu zpravidla prospívá i přes zimu. Tvar těla houby říční se může měnit podle podkladu a podmínek, obvykle tvoří pórézní tuhé povlaky až ploché trsy na kamenech, rostlinách nebo potopených stromech a konstrukcích. Barva je obvykle žlutavě šedá, ale opět se může měnit podle minerálů a řas ve vodě.

Vlastně není nic divného na tom, že ji najdeme i v našich rybnících, zatopených důlních dílech a pomalu tekoucích říčních ramenech, protože se vyskytuje ve sladkých vodách téměř celé planety, je popsána v povodí Labe i Dunaje, v jezeře Bajkal, v západní Indii, Číně, v Utah Lake, v jezeře Ontario, dokonce i v poloslaném zálivu Strait of Georgia u Vancouveru nebo v Baltském moři u ústí řek, kde není voda příliš slaná.

Houbu říční (Ephydatia fluviatilis) popsal již švédský přírodovědec Carl von Linné v roce 1759.

Foto Martin Zatloukal

Schéma těla houby pochází z článku Gist N. Gee a slečny Mildred E. Gleichauf, publikovaném v The Hong Kong Naturlist v roce 1931

Jedenáctiletý Petr odložil automapu, v níž něco hledal, a otázal se svého otce: “Tati, kde vlastně začínají hory, třeba naše Krušné hory? Pozná se to nějak venku?” Petrův otec byl zprvu udiven otázkou syna, pak se zamyslel - taková zvláštní otázka vyžaduje náležitou odpověď. Nato chlapci vysvětloval: “Existuje totiž okolo hor takové pásmo neurčitých rozměrů, říkají mu podhůří. Ale přesto lze v krajině nalézt pevné body, takové milníky, u nichž hory začínají. Například kostel v Krásné Lípě. Jeho červenou střechu je vidět daleko v okolí. Při jeho poslední opravě udělali z něho takový velký milník, v místě, kde hory začínají. Jiným milníkem je nějaký výtvor přírody; řekněme - Hubertův smrk. A víš co…, v sobotu se kněmu zajedeme podívat.

Takto se stal Hubertův smrk předmětem zájmu jedné rodiny v jednom sídlišti. V sobotu si rodina vyjela na výlet do přírody, i když bez Petříka, ten dal raději přednost partě svých kamarádů. I když Hubertův smrk předtím již viděli, znovu je nadchnul svou robustností, vitální dravostí i svým klidem. Chtěli změřit obvod jeho kmene, ale bylo to zbytečné. Pracovníkem státní ochrany přírody byla již vedle stromu zabudována tabulka sdělující, že Hubertův smrk má obvod kmene 551 cm, výšku 39 metrů a jeho stáří se odhaduje na 150 let.

Naši návštěvníci se zde porozhlédli po dalších zajímavostech těchto míst. V tomto malebném údolí v podhůří Krušných hor si v dobách silné monarchie šlechtici postavili lovecký zámeček Favorit. Je v novobarokovém stylu a je zapsán jako chráněná kulturní památka. Využíván je dnes pro rekreaci pracujících. Památkami jsou i kaple a socha sv. Huberta, umístěné u vchodu do nádvoří. V blízkosti zámku rostou další zajímavé smrky. U tří z nich jejich závratné výšky obdivují sami pracovníci Státních lesů. Po levém boku zámku je starší budova - myslivna. Její interiér je zachováván dle původní tematiky a celé zařízení slouží jako místo konání slavnostnějších společenských akcí.

Nejdůležitějším článkem této lovecké výspy však kdysi bývala obora pro lovnou a vzácnou zvěř. Na ploše 360 hektarů zde bylo chováno mnoho zvěře rozličných druhů, čímž se “Tiergarten” proslavila široko daleko. V určité dny či hodiny byla též přístupná veřejnosti. Dnes při posuzování obory z historického hlediska lze říci, že byla dobře vyzrálým plodem své doby a tehdejší kultury. Zbyla z ní dlouhá, předlouhá zeď z kamene, kterou postavil robotující lid. Prací zadarmo! Po této stránce měli bychom si torza obory více všimnout, protože je to doklad, který nešlo přetrhnout či spálit jako leckerý jiný.

Obec Šindelová je charakteristická tím, že je napůl zemědělská a napůl les. Proto dovolte, vážení čtenáři, abychom naši vyjížďku do těchto míst zakončili ukázkou z jednání občanů obce z doby současné. Hovořil zástupce lesů: “Jsou stálé potíže s tou cestou. Je vaše a naše, neboť vede polem i lesem, ale my ji spravujeme a vy ji ničíte.” Odpovídal zástupce statků: “Tu cestu my také spravujeme, jenže vy vozíte daleko těžší náklad a tedy ji více poškozujete. Kromě toho neradi vidíme vaše dřeva na našem poli. Loni byla dřeva na poli ještě v dubnu. Tak nám vaše dřeva nevytahujte na naše pole, my vám do lesa také nesejem.”

Této vtipné poznámce se všichni zasmáli a to potvrzovalo, že pro řešení sporných otázek je na obou stranách plné pochopení. Tep života se nezastavuje.

Stará cesta z Chodova do Jindřichovic zaznamenala největší proměnu výstavbou kombinátu Vřesová, kdy hlavní tah dopravy byl sveden před Dolní Nivy. Od té doby je silnice č. 222 v úseku od tatrovické odbočky k Jindřichovicím jen málo využívána řidiči motorových vozidel. Ani autobus tudy nemá žádnou linku. Proto stará lípa, v katastu obce Křemenitá, rostoucí těsně u této silnice, je našim občanům málo známá. Je to lípa srdčitá (Tilia cordata), má výšku 25 metrů, objem jejího kmene činí 946 cm. Vzhledem k této proporci její tloušťky, nemáme spolehlivý odhad jejího stáří. Tento bude možno stanovit teprve v porovnání s dalšími velmi starými lípami na území našeho státu. Předpokládat však můžeme, že lípa má přes 500 roků.

Vedle této lípy stávala zděná kaplička. O významu kaple se dozvíme v následujícím vyprávění o pěších eskortách, procházejících po této přímé cestě. Jít “šupem”, to je na pokračování od jedné četnické ke druhé, to byl nejpoužívanější způsob přepravy lidí, kteří se ocitli v moci práva. Když bylo třeba, tak se delikvent přepravil “šupem” z jednoho konce mocnářství až na jeho druhou stranu. Po staré cestě u Křemenité procházela nejčastěji eskorta v počtu 1+1. To znamenalo, že v půli cesty u staré lípy delikvent směl pojíst kus chleba a napít se černého kafe. Než k tomu účelu četník uvolnil eskortovanému ruku z řetízku, připoutal si jej jiným řetízkem k železné mříži u kaple. Zdá se tedy, že kaple byla důležitější, a velká lípa jen upozorňovala, aby náhodou kapli nepřehlédli.

V posledních několika desetiletích nalezla tato silnička jiné pěší uživatele. Začalo to tím, že v lese mezi Jindřichovicemi a Mezihorskou byl zastaven kamenolom na dobývání zvláštních velkých kamenných kvádrů, jejichž potřebu zřejmě uspokojila moderní technologie výrobou umělou. Jen krátce pak zde hospodařila samostatně přiroda. Vytvořila dosti hluboké jezírko s průhlednou vodou a skalní stěnu neobvyklých rysů dekorovala sporou vegetací. Pak tehdejší trampská skupina Zubři z Oloví zde začala s tábořením. Místo pojmenovali dost výstižně “Skalní démon”. S dalšími ze Sokolova pak zde odbývali velké letní potlachy i za účasti svých přátel z daleka. Ti sem přicestovali přes Chodov a Vřesovou. A tak podle staré lípy procházejí jiní lidé. Skupiny trampů s batohy na zádech, i dálkové pochody turistů. Cíl jejich kroků se jmenuje Skalní démon. Zbývá otázka, jakým způsobem si toto místo přivlastnili? Asi na podkladě zákona platného od pravěku - že člověk je součástí přírody.

Ke Kostelu svaté Kunhuty, doloženému písemně již roku 1240, byly při jeho rekonstrukci v roce 1998 přemístěny tři kamenné kříže a jedna boží muka. Dále zde stojí socha Jana Nepomuckého s věnováním „Gott zum Danke nach glücklicher Rettug aus Lebensgefahr von Barbara Harbauer 1863“.

Asymetrický smírčí kříž umístený vlevo od brány stál při bývalé cestě z Jehličné do Královského Poříčí. Pověst praví, že zde byl vztyčen na usmířenou po bitce mládenců z Královského Poříčí a Jehličné.

Kříž byl poškozen, měl roztříštěnou nohu. Ležel v pásmu dolu Družba v křoví poblíž cesty k bývalému hlubinnému dolu Marie Majerová. Proto byl opraven stažením nohy mezi dvě desky z nerezového plechu a postaven vně zdi bývalého hřbitova Kostela svaté Kunhuty.

Na vršku kříže jsou zpředu vyryty iniciály FL a zezadu dva křížky nad sebou. Rozměry (výška x šířka x tloušťka) jsou cca 134 x 69 x 20 cm.

Foto Petr Beňadik

Foto Martin Zatloukal

Pamětní latinský kříž s letopočtem 1673 (na vodorovném břevnu) a s reliéfem kalicha uprostřed byl vztyčen na paměť kaplana tohoto kostela P. M. M. Rolka po jeho úmrtí. Kříž stával u zdejší hřbitovní zdi, nyní je umístěn vpravo před branou.

I tento kříž býval poškozen - byl uražen z nohy pod vodorovným břevnem. Opraven je spojením cementovou maltou. Rozměry (výška x šířka x tloušťka) jsou cca 95 x 50 x 17 cm.

Foto Petr Beňadik

Třetí smírčí kříž, nyní umístěný vpravo mezi branou a sochou Jana Nepomuckého, pochází ze severního cípu zrušeného hřbitova obce Jehličná.

Na přední straně smírčího kříže je rytina kříže. Rozměry (výška x šířka x tloušťka) jsou cca 95 x 55 x 23 cm.

Foto Petr Beňadik

Kříž stojí, mírně nakloněn, v křoviscích u nepoužívané úvozové cesty z Těšovic k původní cestě na Loket, sotva 150 m od silnice č. 6 Cheb - Karlovy Vary, která staré cesty přeťala.

Ramena kříže jsou vyztužena ponechanými žebry, takže připomínají keltský kříž. Uprostřed kříže je vyryt menší křížek. Rozměry (výška x šířka x tloušťka) jsou cca 98 x 61 x 26 cm.

Foto Petr Beňadik

Foto Petr Beňadik

Kříž stojí v remízku u silnice č. 209 na konci obce Chranišov ve směru na Nové Sedlo. Původně prý zde stávala kaplička a silnice vedla asi o 10 - 15 m západněji.

Při změně tvaru křižovatky na Vintířov v roce 1986 byl mírně poškozen buldozerem a pak přesunut o několik metrů západněji. Od té doby je zřejmě zezadu podepřen úlomkem betonové drenážní roury. K nynější silnici je otočen zády.

Kříž má tvar desky s vystupujícím reliéfem latinského kříže. Rozměry (výška x šířka x tloušťka) jsou cca 114 x 51 x 34 cm.

Foto Martin Zatloukal

Foto Martin Zatloukal

Kříže se nacházejí asi 10 metrů od silnice č. 209 v úseku Loket - Nové Sedlo pod zajímavě pokroucenou břízou. Podle historiků zde stávaly kříže dva a třetí stával asi o 200 metrů dál směrem ke Starému Sedlu. Podle Stanislava Wiesera sem třetí kříž přemístil profesor H. Zimmermann z Lokte.

Foto Martin Zatloukal

Před lety jsem se kdesi dostal ke zmínce, že v republice existuje ještě jeden Sokolov, ale pro řadu jiných starostí jsem tenkrát tuto informaci „pustil z hlavy”. Znovu mi tuto skutečnost připomenul krátký článek prof. dr. Jiřího Fraidla, CSc., v Sokolovském deníku z 8. dubna 2000. Tentokrát jsem se rozhodl, že se pokusím o tom druhém Sokolově na Havlíčkobrodsku zjistit bližší poznatky a za nezištné pomoci dvou profesionálních historiků (ředitele OA Sokolov PhDr. Vlasáka a ředitele Městského muzea v Novém Bydžove, mého bratra Jaroslava Prokopa) jsem získal řadu konkrétnějších informací včetně příslušných ilustrací.

Hned v úvodu ale musím upozornit na nepřesnost ve výše zmiňovaném článku. Profesor Frajdl hovoří o loupeživém zemanovi Pavlu Hubekovi ze Žišova, zatím co všechny historické práce jej jmenují Pavel Hubenek ze Žišova (Žišov leží severně od Uhlířských Janovic na Kutnohorsku).

Pokusme se nyní hrad Sokolov, který stával na vysoké skále nad pravým břehem říčky Doubravy asi 4 km východně od Chotěboře, podrobněji popsat.

Polohu hradu a jeho stavební dispozici nám nejlépe přiblíží ilustrace z XII. svazku monumentálního díla Augusta Sedláčka Hrady, zámky a tvrze království českého (Čáslavsko). Romantický pohled na skalnatý ostroh nad řekou Doubravou, kde kdysi hrad Sokolov stával, je prací významného ilustrátora a malíře Liebschera, zatím co plánek zaniklého hradu pořídil V. Král.

Ilustrace druhého Sokolova - Liebschner

Nejstarší dějiny hradu, který se i v dávné minulosti jmenoval Sokolov (psával se i tenkrát česky) téměř neznáme. Z pozůstatků v zalesněném terénu vyplývá, že hrad chránila od západu především jeho výhodná poloha. Rulové skály se totiž vypínají z řečiště Doubravy takřka kolmo asi padesát metrů vysoko. Od východu byly hlavní ochranou hradu dvě linie hradebních příkopů. Nejdůležitější stavbou hradu byla kulatá věž a pak i palác, stavený v trojhranu nebo čtverhranu.

Historici předpokládají, že hrad snad již ve 13.století sloužil k ochraně důležité libické stezky a později pravděpodobně střežil i novou cestu, směřující k Chotěboři. Na této cestě byl asi v blízkosti hradu postaven dřevěný most pres Doubravu, neboť v roce 1456 je v deskách zemských zmíněn Sokolov “nad mosty”.

Strategické polohy hradu ale nejspíše využili na počátku 15. století i první známí držitelé hradu, loupeživí rytíři Jan z Chotělic (někde i Chotělec) a již připomenutý Pavel Hubenek ze Žišova. (Chotělice jsou vesnice severně od Nového Bydžova.) Tito “šlechtici” přepadali kupecké povozy, loupili v celém kraji a Pavel Hubenek si dokonce se svou čeládkou troufl zajíždět na loupeživé výpravy až do Rakous. Někdy kolem roku 1404 se právě pro tyto zločiny ocitl ve vězení rakouských knížat.

Plánek hradu Sokolov - V. Král

Z dalších informací lze usuzovat, že roku 1407 byl hrad Sokolov obléhán královským vojskem. Byl nejspíše dobyt a brzy poté asi zpustl, takže se stal neobyvatelným. V roce 1456 je připomínán už jen jako “hradiště řečené Sokolov”, které náleželo ke zboží Maleč.

K hradu patřívaly poddanské vesnice Libická Lhota, Bílek, Horní Sokolovec a Dolní Sokolovec. Obě poslední vesnice byly v minulosti také někdy jmenovány Horní a Dolní Sokolov.

Před polovinou 19. století, u topografa Sommera (rok 1843), je uváděno ve vsi “Hornj Sokolowec” sedm domů a padesát obyvatel, zatím co “Dolnj Sokolowec” měl pětadvacet domů a 206 obyvatel. V Dolním Sokolovci je zapsána i hospoda, myslivna a panský dvůr.

Poslední údaje o obou vsích jsou z roku 1994. Obec Dolní Sokolovec měla 23 domků a 65 trvalých obyvatel a její osada, Horní Sokolovec měl osm domků s dvaadvaceti obyvateli.

V blízkosti dnes téměř neznatelných základů středověkého Sokolova (hradu) je několik míst, k nimž se váží lidové pověsti. Nejznámější je tzv. Čertův stolek, skála, u níž prý hrával hradní pán karty o majetek, ženu a nakonec i o duši. Pod touto skálou je ostrůvek Točitý vír, nedaleko se nachází hluboká tůň Mikšova jáma a o vlastním hradu Sokolovu se donedávna vyprávělo, že z něj vede podzemní chodba až ke vzdálenému mlýnu.

V blízkostí výpadové silnice z Horního Slavkova na Loket nad Ohří nedaleko samotné obce, ústí do Slavkovského potoka na jeho levém břehu stará “Pluhova štola”. Její ústí je zpevněno kulatým kamenným portálem a nad ním se nachází žulový monolit vysoký asi 160 cm. Kdysi na něm byly dvě desky. Vrchní z bronzu znázorňovala dvouhlavou orlici, spodní byla z mramoru a v roce 1868 spadla do vodního příkopu a značně se poškodila. Na deskách jsou nápisy: “Hern Gaspar Pflugen tiefer Erbstollen angefangen nach Michaelis an MDXXXXIX” a druhý, který je poškozen: “Aufgericht bai regir… Simon Vahel von Lilienau ih. Maj. Kai. Rat und Hauptman zu Sladenwaldt”.

Památník byl postaven roku 1622 na paměť této stavby. V třicátých letech 16. století se ukázalo, že dosavadní štoly nestačí odvodnit Hubské ložisko do vetší hloubky a na většině štol byla nasazena čerpadla na vodní pohon k odvodnění podložních ložisek. Těžařstvo, které financovalo báňské práce na Slavkovsku, za kapitálové účasti některých zámožných občanů ze Slavkova vč. Kašpara Pluha, se rozhodlo k velkorysému, ale nákladnému dílu, razit novou dědičnou štolu s ústím zhruba 1,5 km pod Slavkovem. Štola měla podfárat všechny známé štoly v oblasti stříbrných žil a Hubský Schnödův peň v hloubce 110 metrů. Štola byla nazvána jménem Kašpara Pluha a toto jméno jí bylo ponecháno i po konfiskaci Pluhovského jmění.

Práce na ní byly zahájeny v pozdním létu 1539. Pro zrychlení razicích prací jí byla udělena řada mimořádných výsad a daňových úlev, které byly v budoucnu potvrzovány všemi českými panovníky. Přestože náklady zpočátku byly hrazeny z daně na bohatých stříbrných žilách, ke konci 16. století dosáhly náklady za razící práce 65 856 zlatých. Dne 22. srpna 1587 dosáhla štola po 48 letech nepřetržité práce Hubský peň, její délka byla 3393 m a v ražení se pokračovalo. Koncem osmdesátých let byla již celková délka 5800 m, tím se zařadila mezi nejdelší česká důlní díla. Na počátku 17. století byla štola ještě prodloužena, takže roku 1655 byla naměřena celková délka 5920 m a její hlavní čelba byla v hloubce 117 m. Sloužila jako hlavní odvodňovací osa slavkovského a krásenského revíru. Měla sedm vlastních překopů,13 světlíku a 4 šachty. Vodosběrnými chodbami byla propojena s Jířskou a Schnödovou štolou, se Starou a Novou vodní jámou a stala se hlavní dědičnou štolou. Pluhova štola jako hlavní revírní dílo musela být neustále udržována a v provozuschopném stavu, zejména stálou kontrolou a výměnou výdřevy. Opomenutí těchto prací mohlo způsobit zával, který by zamezil plynulému odtoku důlních vod a znamenal by konec všech důlních prací v podloží Hubu a Schnödu. Toto odvodňovací dílo sloužilo po jistou dobu ještě ve 20. století. Dnes je státem chráněnou technickou památkou.